Novinky | Videa

ARCHEONIC

Video | 26.12.16

AWRIZIS

Video | 14.10.16

DYING PASSION

14.10.16

X-CORE

Video | 13.10.16

ROOT - Kärgeräs - Return From Oblivion

29.09.16

MALIGNANT TUMOUR

Video | 20.09.16

SLAYER

Video | 07.09.16

SUBROSA, SINISTRO v ČR

06.09.16

FEASTEM v ČR

06.09.16

JINJER

Video | 06.09.16

Více

Echoes

Live - nejbližší akce

Dabatáze neobsahuje žádný záznam

Filmy

Norské dřevo

Norské dřevo

Noruwei no mori / Norwegian Wood
2010 Fortissimo Films

Některé knihy by měly zůstat filmových adaptací ušetřeny, o těch od světově proslulého japonského spisovatele Haruki Murakamiho to platí dvojnásob. Sám Murakami se filmových adaptací svých próz houževnatě brání (zfilmován byl jen jeden do češtiny nepřeložený román a několik povídek) a dlouho váhal, komu přenechá filmová práva. Štěstí se nakonec usmálo na režiséra a scénáristu vietnamského původu Anh Hung Trana, jenž svůj nezpochybnitelný talent prokázal již v prvotině Vůně zelené papáje, za níž byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.

Filmová verze i u nás velmi populárního bestselleru Norské dřevo se mohla stát hitem zimní sezóny, nicméně reakce diváků i odborné veřejnosti nadšením příliš nehýří. Za zcela největší problém Tranovy adaptace považuji fakt, že neobstojí jako suverénní dílo. Divák nezasažen vynikající knižní předlohou nemá šanci snímek komplexně uchopit, stejně jako pochopit motivace či konání jednotlivých aktérů. Taktéž pro milovníka knihy se snímek může jevit spíše kontraproduktivní, jeho sledování se totiž smrskne na pouhou konfrontaci jednotlivých záběrů s pasážemi románu. Podobně jako v případě Hillcoatovy adaptace Cesta i filmový přepis Norského dřeva na stříbrné plátno proběhl až otrockým způsobem zachování věrnosti Murakamiho knižní předloze. Mnohé repliky tak přímo kopírují přímé řeči z knihy a ať se herci snaží sebelíp, na filmovém plátně se tak nevyhneme místy přílišné křečovitosti či nechtěné sebeparodii.

V knize se značná část příběhů odehrává v mysli sotva dospělého flegmatického vysokoškolského studenta Torua Watanabeho, který poměrně netečně proplouvá životem v prostředí studentských kolejí či ve víru nočního tokijského velkoměsta na konci 60. let. Nevyhledává konflikty, je rezignovaný vůči tehdejším studentským nepokojům a prakticky ke všemu přistupuje s lhostejností sobě vlastní a jakýkoliv, byť banální problém, složitě bilancuje. Odečteme-li Murakamiho dílům prakticky to nejdůležitější, jejich svébytný introspektivní přesah, zbude nám bezpohlavní narativní torzo, jež ve své podstatě není ničím výjimečné, oproti všední epizodě kdejakého teenagerského romantického seriálu.

Sledujeme tak dvouletý fragment Toruova života, od jeho nástupu na univerzitu, kde si najde svého jediného kamaráda Kizukiho a společně s jeho přítelkyní Naoko si občas povyrazí. Kizuki však záhy spáchá z nevysvětlitelných příčin teprve ve svých sedmnácti letech sebevraždu a psychicky poznamenaná Naoko v Toruovi nalezne svou oporu. Jakmile se mu podaří s Naoko intimně sblížit, znenadání se bez rozloučení vytrácí. Osamělý Toru tak zabíjí čas pouze ve společnosti knih až do doby, kdy si získá sympatie mondénního spolužáka Nagasawy. Společnou zálibu naleznou v nočních pitkách v tokijských barech s cílem ulovit nějakou tu dívčinu na jednu noc. Dříve než začne zhýralý život Torua nudit, spřátelí se s poněkud extrovertní, avšak sympatickou spolužačkou Midori. Nicméně Midori si Torua jen tak nepřipouští k tělu, neboť je věrná svému příteli a tak začne opět toužit po Naoko. Ta mu mezitím zasílá dopis z psychiatrické léčebny v horách s přáním se s ním setkat. Toru nakonec pendluje mezi návštěvami Naoko v sanatoriu, kde poznává též její starší spolubydlící, bývalou učitelku klavíru, Reiko. Naoko se mu však začíná čím dál více odcizovat, tudíž si neopětovanou lásku kompenzuje častými pitkami či návštěvami pornokina s, na první pohled vyrovnanou, avšak vnitřně emocionálně neuspokojenou, Midori. Začíná být jen otázka času, kdy se tomuto nevšednímu milostnému trojúhelníku začnou bortit hrany.

Pakliže po formální stránce nelze snímku nic vytknout, ať zmíníme přemýšlivou kameru, hrající si jak s nádhernými přírodními scenériemi či makro záběry obličejů pří intimních splynutích nebo především citlivě zvolené herce dokonale zosobňující své literární předobrazy, nepodařilo se přenést na filmové plátno specifickou poetiku knižního díla. Ostatně je vůbec možné zfilmovat melancholickou nostalgii snoubící se s hmatatelným pocitem osamění či životní rezignaci a úzkost pramenící z bezmezné zamilovanosti tvořící leitmotiv Murakamiho beletristického skvostu? Stejně jako přerod věčně pochybovačného Torua v muže, jeho ztráty iluzí a věčné odhodlání začít znovu? Anh Hung Tran tak poněkud šroubovaně prokládá narativně chudý příběh jakoby "artovými" výjevy, sestávající se povětšinou ze statických záběrů na sedícího Torua spolu s Naoko, či na detaily jejich tváře nebo na mořský příboj, jakožto snad nejkýčovitější metaforu osamění.

Anh Hung Tran se snaží jitřit naše emoce, avšak díky nemožnosti adekvátně vybudovat smysluplný profil postav s nimiž by se mohli empaticky sžít i diváci nezatížení knihou, přichází ambiciózní utváření atmosféry vniveč. Navíc konverze knihy ve filmové zpracování logicky vyústí v poněkud zkratkovitý děj, zamrzí absence třeba vtipných epizod Toruova pedantsky pořádkumilovného spolubydlícího Extréma (ve filmu sehrál jen několikavteřinový skeč), o Reiko, v knize do široka rozvinuté postavě díky několikastránkovému flashbacku, se ve filmu nedozvíme zhola nic, proto závěrečné ryze živočišně erotické vzplanutí působí namísto očekávané katarze až nepatřičně. Ostatně překvapivě prudérně nasnímaný sexuální život hrdinů (kde vrchol otevřenosti tvoří maximálně tak orgasmické steny) si nic nezadá se silným erotickým nábojem protínajícím celou knihu s, do detailu, vylíčeným sexem.

Norské dřevo nás oproti běžným snímkům trochu méně konvenčním filmovým jazykem nechává pohlédnout do osudu japonské mládeže na sklonku 60. let a pokud nejste vyloženě ortodoxní fanoušek asijských snímků, může vás exotika trochu jiné kultury zaujmout, ovšem k plnohodnotnému uchopení filmu nestačí jen repetitivní detailní záběry na vskutku rozkošné Asiatky.

Haruki Murakami - Norské dřevo

Záhy po vydání Norského dřeva roku 1987 vzrostl počet čtenářů Haruki Murakamiho z obvyklých statisíců na miliony. Přinesl mu natolik nepříjemnou publicitu, že musel na čas uniknout do Řecka a později přesídlil do Spojených států. Murakamiho největší devizou je, že dokáže poměrně banálnímu příběhu vtisknout skoro až spirituální fazónu. I přes jeho silně kontemplativní povahu s existenciálním přesahem balancující na, ne příliš definovaném, pomezí snu a reality, charakterizuje jeho díla nesmírně čtivý náboj. Ten jde ruku v ruce s Murakamiho prozápadní ideovou orientací, neboť v jeho románech téměř rezignoval na specifika japonské kultury (nejaponský román japonského autora). Snad až na jednu výjimku, pro západní kulturu ne tak pochopitelným, dálnovýchodním smyslem pro osudovost. Jakmile si hrdinové jeho knih něco umanou, jdou za svým cílem takříkajíc přes mrtvoly.

Přestože námět Norského dřeva (kniha si vypůjčila název po známé písničce od BEATLES, kterou ráda hraje na kytaru Reiko) na první pohled připomíná standardní milostnou zápletku, je zajímavé, jak s výslednou fabulí každý čtenář naloží po svém. Třeba v doslovu Klára Macúchová přikládá důraz na politicko-společenské aspekty díla, především co se týče otázek nacionalismu. Toru si totiž v počátku knihy nenechává uniknout každodenní obřad vztyčování vlajky za doprovodu státní hymny, ovšem nečiní tak z nějakého přílišného vlastenectví, nýbrž z prostého faktu, že jako znuděný a osamocený student v cizím městě nemá zrovna do čeho lepšího píchnout (ostatně takových pravidelných rituálů absolvuje v týdnu hned několik, třeba každodenní ranní cvičení či striktně nedělní praní a sušení prádla). Stejně jako není potřeba spatřovat až buddhistickou filozofii rezignace na tento svět ve skličující melancholii Toruova osamocení. Jeho osamělost a neschopnost navázat plnohodnotný vztah je zcela pochopitelná, uvážíme-li, že na počátku knihy nedovršil ani plnoletosti. Neznám moc lidí, kteří by v sedmnácti pěstovali dlouholetý plnohodnotný intimní vztah a disponovali vytříbeným světonázorem. Jeho uzavřenost a váhavost jednak pramení z jeho přirozené solitérní povahy, stejně jako je přirozeným projevem jeho dospívání. A především velmi mladý věk hrdinů posouvá celkové vyznění románu, především v konfrontaci jejich činů s osobními zkušenostmi, v čemž spatřuji prim celé knihy, navíc vyvolávající zvláštní mix nostalgie a dekadence.

Přestože není těžké se empaticky s Toruem sžít, osobně jsem v něm ale spatřoval tak trochu podivínského losera, jenž namísto, aby se věnoval nějaké plnohodnotné seberealizaci (dokonce ani ve studiu nespatřuje nějaký vyšší smysl a věnuje se mu prakticky jen z nudy), tak si svůj život doslova nechává protéct mezi prsty. Ponejvíce jsem se pozastavoval nad jeho nočními avantýrami se stejně starým promiskuitním hédonistou Nagasawou. I když pohlédneme na příběh prizmatem jakési japonské odpovědi na nevázanost hippies, stejně je s podivem, s jakým klidem dokáže za večer vystřídat pět barů, v každém dát několik rund tvrdého alkoholu, k ránu sbalit děvče, zašpásovat si na hotelu (občas si ještě stihnout s Nagasawou vyměnit partnerky) a na druhý den vše se stoickým klidem probrat s Naoko či Midori (ostatně Nagasawa má samozřejmě též stálou přítelkyni, jež mu nevěru rovněž toleruje), aby ještě ten samý den vše zopakovali nanovo. A pokud zrovna "nepaří" s Nagasawou, tak neméně zpustle s kamarádkou Midori, jen s tím rozdílem, že s ní začíná už ve dvě odpoledne a své pitky nezakončují nad ránem v hotelu, ale tradičně v pornokině. Nejenže jsem nechápal, kde na to vše Toru bere peníze (z brigády v obchodě si asi těžko vydělá nejen na studium, ale na noční hotely či tvrdý alkohol), nýbrž natolik zhýralí nejsou snad ani Bukowského antihrdinové. Přes primitivismus jejich zájmů pak de facto ani nepřekvapí, že kde jaký problém, záhy řeší tím nejfatálnějším způsobem, neboť nejsou schopni nějakého širšího životního nazíraní. Musím opravdu smeknout, že víceméně skoro až pulpově erotický román dokázal Murakami přetavit v umělecký skvost.

hodnocení: 90 %

režie a scénář: Anh Hung Tran
kamera: Ping Bin Lee
hudba: Jonny Greenwood
hrají: Ken'ichi Matsuyama, Rinko Kikuchi, Kiko Mizuhara, Tetsuji Tamayama
čas: 133 min
země původu: Japonsko
žánr: drama/romantický
odkaz: www.norway-mori.com

Hodnocení

autor:

55 %

čtenáři:

68 %

hodnotilo: 3


Diskuze

Žádný komentář. Buďte první...!

Štěpán Šimek | 25.02.11

Zobrazit profil redaktora - Štěpán Šimek

Další články autora:

Mama | 29.04.13
Prometheus | 15.06.12
The Divide | 14.05.12
Lars Kepler - Paganiniho smlouva | 30.11.11
Srpski film | 24.07.11

Všechny články

Top články

Mad Max: Fury Road

Mad Max: Fury Road

16.05.15 | 3465x

Avengers: Age of Ultron

Avengers: Age of Ultron

12.05.15 | 2635x

Fast & Furious 7

Fast & Furious 7

19.04.15 | 2633x

Ladislav Klíma - Velký román

Ladislav Klíma - Velký román

26.07.15 | 2082x

Více

Nejnovější diskuze

Ian Glasper - The Day the Country Died: A History...

Darker anonym
30.09.16 | 08:10:43

Interstellar

overthinker anonym
14.08.15 | 15:52:44

Interstellar

Mark anonym
03.04.15 | 21:53:22

PonoPlayer - Nejlépe znějící digitální...

geo anonym
16.02.15 | 21:49:17

Jupiter Ascending

-krusty- anonym
16.02.15 | 07:49:49

Jupiter Ascending

Cyberolas anonym
15.02.15 | 09:33:55

Max Cavalera - Od Sepultury k Soulfly - My Bloody

Jaroslav Burda
28.01.15 | 08:04:43

Max Cavalera - Od Sepultury k Soulfly - My Bloody

ov42 anonym
27.01.15 | 11:56:40

PonoPlayer - Nejlépe znějící digitální...

Rajs anonym
08.01.15 | 15:12:35

PonoPlayer - Nejlépe znějící digitální...

Štěpán Šimek
07.01.15 | 18:23:35

Více

Facebook   MySpace   YouTube